Místo, kde se můžete ukrýt (reportáž ze spletitého podzemí Parukářky)

Místo, kde se můžete ukrýt (reportáž ze spletitého podzemí Parukářky)

Co spojuje Nikitu Michalkova, kultovní hudební klub, horolezeckou stěnu a kdysi sklad luxusního nábytku pro papaláše? Na tuto otázku umí nejlépe odpovědět Miroslav Nedvěd, udržbář největšího tlakového krytu na Žižkově nesoucím název Bezovka.

 

Je devět ráno a pan Nedvěd čeká u jednoho z pěti vchodů do krytu, který se jako vnitřnosti vine nitrem Vrchu sv.Kříže mezi místními přezdívaným jako Parukářka. Těžké železné dveře natřené nenápadnou holubičí šedí byly v 50. letech minulého století navržené tak, aby odolaly půl kilometru od výbuchu atomové pumy. Na ostrou zkoušku, jestli by to zvládly, díkybohu nedošlo. V období studené války, kdy kryt Bezovka vznikal (začalo se stavět v roce 1952 a zkolaudováno bylo v roce 1963), ale byl pouze jedním z mnoha. Jen na Žižkově spravuje pan Nedvěd a jeho kolega pod hlavičkou Správy služeb hlavního města dalších 11 krytů. Po celé Praze by jich pak mělo být něco kolem 230.

„Odolávat musíme hlavně sběračům kovů a kdysi ještě výrostkům. To je, už ale od dob, co děti nechodí sami ven a raději vysedávají u počítačů, vyřešené,“ směje se a zapaluje si další cigaretu. 

Zkoušku ukončila nakládačka
Dlouhou bíle natřenou chodbou vcházíme dovnitř, těžké čtyřtunové dveře se neslyšně zavírají. Provází nás studené světlo zářivek a tlumená ozvěna každého kroku. „Když jsem v roce 1970 nastoupil, bývalo to tady všechno úplně černé, vymalované asfaltovou barvou. Člověk tady byl nerad sám,“ vzpomíná pan Nedvěd na dobu před 45 lety. V dobách hluboké normalizace měl zakázáno o své práci mluvit a pravděpodobně i proto nikdy nedostal výjezdní doložku, aby se mohl podívat na Západ. 


Miroslav Nedvěd pracuje v krytu od roku 1970 a neměnil by.

Chodba se zdá nekonečná. Nepřerušuje ji žádná místnost. „Kam by se vlastně lidi ukryli?“ Pan Nedvěd se zastaví a pobaveně rozpřáhne rukama po celé šířce chodby: „No přece všude tady.“ V případě nebezpečí počítala norma 50. let s 0,5 m2 na dospělou osobu a dvojnásobkem pro těhotné ženy a děti. Kryt by tak bezpečně schoval přibližně 5000 lidí po tři dny. „Jo, ale nesměli by se zabít,“ dodává s jasnou narážkou na ponorkovou nemoc. A vzpomíná na test, o kterém mu vyprávěl jeho bývalý kolega, kdy do malé části krytu zavřeli po tři dny pět lidí, z toho jednoho lékaře a dva dělníky. I přesto, že skupina měla přesně naplánovanou činnost, aby se předešlo nudě, která je matkou konfliktu, skončil celý pokus hromadnou rvačkou.

Míjíme toalety, jedna kabinka musela stačit 75 lidem a u jednoho umyvadla se muselo umýt 200 párů rukou.  Vcházíme do provizorní kanceláře pana Nedvěda, kde už čeká jeho kolega. Na šedivé rouře ventilace hopkají dvě zelené andulky, které instinktivně otočí své hlavičky s korálkovýma očima za příchozími. „Ahoj, holky,“ zavolá směrem k nim pan Nedvěd. Kromě andulek prostor oživují ještě sumečci, závojnatky a dva hádci tančící za sklem rozměrného akvária. Místo nad nimi je vyhrazeno starým japonským plechovým hračkám. Lednička pod ním je zase vyzdobena obrázky z kalendáře pro milovníky akvaristiky. Všechno je pestré a hravé, jakoby se pan Nedvěd a jeho kolega instinktivně bránili všudypřítomné monotónnosti bílé, šedé a vojenské zelené.

V srdci kanceláře trůní staré otočné křeslo s korálkovým masážním potahem a nad ním je zavěšen plánek celého bunkru pečlivě vymalovaný pastelkami.  Symetrický systém pěti členitých chodeb připomíná robotického brouka. Pomyslný krunýř má ze želozobetonu, místy silný až tři metry. „Celý to postavili trestanci, takže ve své době stála stavba jen 14,5 milionů československých korun,“ poznamenává Nedvěd. 

Stopečka pro Michalkova i Bartošku
A i ty už se podle něj určitě několikrát vrátily. Kryt v době normalizace sloužil jako sklad nábytku prodejny pro vyvolené Merkurie (shodou okolností stejné hodnoty, jako stála celá stavba krytu), také jeho prostory pro skladování inventáře používalo Národní divadlo. Dnes jej využívá policie, muzeum komunismu pro cizince a v jednom ze šnekovitých schodišť vyrostla téměř třicet metrů vysoká horolezecká zeď. Býval tu i doslova undergroundový hudební klub Bunkr, o jehož večírcích se šířily legendy, které se brzy dostaly i k uším České obchodní inspekce, a ta jej za asistence policie uzavřela. 

„Taky se tu točily filmy a reklamy. S týmem Nikity Michalkova to bylo opravdu těžké, pořád nám nosili stopečky vodky. A víte, v práci se to úplně nehodí,“ vzpomíná pravděpodobně na natáčení velkofilmu Lazebník sibiřský. Názvy filmů se sice panu Nedvědovi z hlavy vytratily, prožité historky ale zůstaly. „Třeba chtěli natáčet a hlavní herec nikde. Začali panikařit a v tu chvíli zastavuje před bunkrem taxík a vylézá z něj Bartoška. Jo, ale úplně nalitej. Ale klobouk dolů ani ne za hodinku na něm nebylo nic poznat. Jak ten to dělal,“ kroutí hlavou ještě dnes a na jeho slova upomíná airbrushový portrét zmíněného herce, který s kolegou nezamalovali na památku. Z podobné piety tu zůstaly i malůvky pohádkového lesa.


Kryt si oblíbili filmaři. Zbytky filmových kulis se občas stanou součástí interiéru.

„Na člověka tu občas padá chandra a stísněný pocit, za cokoli veselého je pak vděčný,“ prohodí k poněkud absurdnímu vyobrazení stromků a veverek na zdi krytu.  Podle bezpečnostních nařízení by měl pan Nedvěd i jeho kolega, co dvě hodiny vylézt z bunkru na denní světlo a nadýchat se čerstvého vzduchu. A i když až čtyřkilometrové vzdálenosti v bunkru zdolává na kole, občas nařízení neuposlechne. Jak dlouho by člověk v bunkru vydržel sám, si představovat raději nechce.

V 60. letech v krytu po školní exkurzi zůstal zamčený desetiletý chlapec. Předchozí údržbář se v bunkru 14 následujících dnů neobjevil, protože nastoupil dovolenou. Po návratu už našel jen jeho tělo. „Podle pitvy nezemřel ani hladem ani žízní, ale na šílenství,“ zvážní pan Nedvěd.

Pro 2500 Žižkovanů
Bezovka má sice více než 60 let, do důchodu ale zatím poslána nebyla. V případě války a nebezpečí bombardování by musela být uvedena v pohotovostní stav během 14 dnů, pokud by došlo k závažné nehodě v Praze blízkým chemičkám pak i do několika málo hodin. Současné hygienické normy ale snížily původní kapacitu na polovinu, ukrýt by se zde mohlo pouze 2500 lidí. 

„Počítá se samozřejmě i s přerušením dodávek elektrického proudu,“ říká hrdě Pan Nedvěd a opírá se o jeden ze dvou zcela funkčních Diesel agregátů. Teď je v bunkru příjemné teplo, pokud by byl ale bunkr závislý jen na těchto alternativních zdrojích, topit by se okamžitě přestalo, a veškerá energie by šla pouze na osvětlení a hlavně vzduchotechniku. „Ta, je v tlakovém krytu nejdůležitější, kdyby selhala, ukrývání by se v bunkru udusili,“ vysvětluje Nedvěd.

Podobně je zařízen i přívod vody. Ukrývaným je sice nařízeno, aby si přinesli v odpovídajících nádobách vlastní (stejně tak potraviny na tři dny), pro jistotu jsou ale v bunkru ještě dvě nádrže o objemu 150 kubíků vody.

„V případě nebezpečí provoz krytů zajišťuje Krizový výbor příslušné městské části. Ten ustanoví i družstva, která jsou zodpovědná za dodržení pořádku přímo v bunkru,“ říká vážně pan Nedvěd a rychle dodává „ale snad se nic takové nestane a bude tu stejný klid jako posledních 62 let.


Fotografie: Zuzana Oplatková


Čtyři kilometry chodeb funkčního tlakového krytu Bezovka se vinou kopcem Parukářka.


Čtyřtunové dveře měly v době vzniku (1952 – 1963) odolat i výbuchu atomové pumy ve vzdálenosti půl kilometru od bunkru.


Kryt byl dimenzován pro 5000 lidí, dnešní normy povolují ukrytí 2500 lidí.


Kancelář místních údržbářů pana Nedvěda a pana Bažanta.


Výstavka barometrů nad stolem místních údržbářů.


Drobná zvířena rozhání chmury a tíseň, které v podzemí na člověka doléhají intenzivněji. Kromě rybek tu bydlí i dvě andulky.


Chodby jsou členité asistenčními místnostmi, neznalí se v nich rychle ztratí.


KYSLÍKÁRNA - nástavce na zavěšení kyslíkových lahví. Dostatek dýchatelného vzduchu je v krytu nejdůležitější.


Šnekovité schodiště si zahrálo v reklamě na nejmenované sušenky, které „nikdy nejíš sám“.


Plechovky s natranovým vápnem na pohlcování přebytečného CO2.


Kryt je plně funkční, i když valná část vybavení pochází z 50. let minulého století.


Pan Nedvěd a jeho kolega vše vlastnoručně natírají a udržují funkční . Od chodeb, zdí, rozvodů elektřiny až po poslední dvířka.


V podobném šnekovi stojí v komerčně pronajaté části bunkru horolezecká zeď.


Další památky na filmaře. Válku zažil kryt jen na filmovém plátně.


Po těchto schodech scházel i slavný ruský režisér Nikita Michalkov.


Bílé zdi a zelená podlaha nahradili původní všudypřítomnou černou.


Pokud je kryt bez problémů připojen na elektřinu, je v něm i příjemně teplo.


Jeden z výlezů museli údržbáři zajistit bytelnou závorou, aby se do krytu nedostali zvědavci a zloději.


Několik málo původních beden s armádním materiálem. Většina vybavení by byla v případě pohotovosti do krytu znovu navezena.


Jeden z Diesel agregátů, které by v případě odpojení od veřejné elektrické sítě, pokryly základní spotřebu energie. Rok výroby 1959.


Bunkr má i vlastní zdroj vody – dva bazény o objemu 150 kubíků.


Obsluhu bunkru by díky všudypřítomným návodům měl zvládnout každý.


1400 m2 slouží přímo jako úkryt, zbývající prostor je využit jako skladiště nejnutnějších potřeb.


Uklízet 4 kilometry chodeb, není jen tak.


Vzhledem k tomu, že je andulka papoušek velmi citlivý k různým výparům, mají „Holky“ i praktickou funkci jako indikátory čistého vzduchu.

¨
Kolik dnů byste v krytu vydrželi vy? Nařízení počítají pouze se třemi…

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů.

 

reklama