RESPEKT: Horší než al-Káida - Noví straníci jsou větší nebezpečí než solární panely a teroristé

RESPEKT: Horší než al-Káida - Noví straníci jsou větší nebezpečí než solární panely a teroristé

Ten muž ve sportovní bundě je upřímný a jde rovnou k věci. „Já o hodně nových členů zas tolik nestojím,“ říká. „Teď mám ve své organizaci kolem dvaceti lidí a to byste měl vidět, jak je někdy těžké sladit názory a prosadit společný postoj, když se tam každý začne vykecávat.“

       
 

Po dohodě s autorem Ondřejem Kundrou zveřejňuji zajímavý článek z časopisu RESPEKT. Podobné téma jsem zpracoval počátkem roku i já a to včetně konkrétních čísel z Prahy 3 - ZDE
Jiří Ptáček

 
     

Jsme v centru Prahy v hospodě Jedová chýše, na oficiálním pohovoru k žádosti o členství v nejmenší vládní straně Věci veřejné (VV). Dalibor Sadovský, šéf jedné z pražských buněk VV, samozřejmě neví, že jde jen o náš test stranické prostupnosti. Bere nás jako regulérní zájemce a vystupuje po celou dobu neoblomně. „Musíte k nám opravdu rychle vstupovat? Nemůže to počkat?“ ptá se opakovaně. Když dál trváme na svém, dostáváme příslib, že příští měsíc nás tedy pozve na stranické setkání a pak se uvidí, co dál. „Díky za váš zájem, teď už mám ale další schůzku,“ zvedá se Sadovský od stolu. „Počkejte, ozvu se.“

O den později a dva kilometry dál hypnotizuje v centrále TOP 09 návštěvníka z nástěnné plazmové televize její lídr a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, pod nímž dokola běhá slogan „Neusmát se na nikoho za celý den je zločin“. Na přítomnou recepční tohle zaklínadlo evidentně funguje. „Co pro vás můžu udělat?“ ptá se dobře naladěná žena. Když se dozví, že jsme si před dvěma týdny podali přihlášku do její strany, na kterou dosud nikdo neodpověděl, zvedá sluchátko a spojuje hovor do nitra budovy.

Na druhém konci drátu je manažerka TOP 09 Anna Stará. „Ano, vidím to tady, dorazila v pořádku,“ potvrzuje příjem naší žádosti. „Až ji zpracujeme, dáme vědět.“ Na prosbu, že bychom se rádi zapojili o něco rychleji a zda bychom si o tom s ní nebo někým jiným mohli promluvit, když už jsme na místě, reaguje manažerka Stará zamítavě. „To je agenda kolegů,“ říká. „Mají dost své jiné práce, nezačnu je obvolávat kvůli přihlášce.“

Pánubohu dík, že jsem nestraník

Po nedávné hrozbě útoku al-Káidy, kvůli němuž zdejší policie přijala přísná bezpečnostní opatření, čelí Česko další obrovské hrozbě. Věc je o to horší, že tyhle „teroristy“ nikdo na ulici nerozezná od běžných občanů, a oni přitom usilují o skutečně strašlivou věc: vstoupit do zdejších stran, angažovat se v nich a někteří – ti nejnebezpečnější – by tam třeba i rádi prosazovali své zájmy a komplikovali křehký rozhodovací proces.

Situace je v poslední době natolik vážná, že si vyžádala řadu radikálních záchranných řešení. Od co nejpevnějšího uzavření stran vůči nebezpečnému průniku zájemců o angažmá až po odmítnutí všech prvků přímé stranické demokracie – například volbu předsedy celou členskou základnou –, jež by klíčové verdikty daly v plen široké a obtížně zvladatelné paletě zájemců.

Díky tomu se zatím daří udržet situaci pod kontrolou a všechna politická moc i nadále zůstává v ruce zhruba tří a půl tisíce lidí, tedy tří setin společnosti, kteří si ji tu rozdělili od Aše až po Břeclav. Zhruba tolik osob je totiž podle odhadu opravdu aktivních v rybníku šedesáti dvou tisíc duší, které tvoří celý náš současný parlamentní systém demokratických politických stran (necelých sedmdesát tisíc antisystémových komunistů nelze do svobodné politické organizovanosti počítat). Právě tito lidé dnes na svých schůzích o síle pár desítek osob nastolují politickou agendu, vybírají kandidáty do nejvyšších mocenských pater, kde se určuje, na které projekty potečou miliardy ze státního rozpočtu, jaké budou daně, kdo bude ve vedení krajů či kontrolních institucí. Tak velká moc soustředěná do tak málo rukou tu přitom podle historiků nebyla ani v době vlády císaře Františka Josefa, kdy se tu stranictví teprve rodilo.

Jásat nad tím, že jsme svědky maximálního zefektivnění řízení státu, kdy se už o nic nemusíme starat, by ale bylo poněkud předčasné. „Pohybujeme se v systému, kde hodně rozhodování o nás a našem životě kontrolují politické strany a jejich zástupci,“ říká politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity v Brně.

Fakt, že hybatelem společenského života je jen úzký okruh lidí, má přitom své důsledky. Jednak upadá pestrost a zajímavost politické vize, protože každý uzavřený spolek se dřív či později v nápadech vyčerpá a zajede do rutinních, vyzkoušených kolejí. A zadruhé se politika mění v neprůhledný byznys, který pozorovatele zvenku odpuzuje svou nesrozumitelností.

Zásadní schopností demokratické modernity tedy je dobře zvládnout stroj politických stran, například prostřednictvím účasti na jejich životě. Právě to je ale dnes v Česku mimořádně obtížné. Politici totiž veřejnost upřednostňují jako své podporovatele – voliče, ale už ne tolik jako ty, kdo přímo zasahují do výkonu politické agendy a snaží se formovat její obsah. V lidech pak z doby komunismu přetrvává pocit, že být nestraník je nutnou podmínkou osobní důstojnosti, a proto se do partají sami nehrnou. Zvlášť když je k členství nikdo neláká, nezve, a když naopak každý zájemce musí od začátku od konce překonávat tuhý odpor a podezřívavost. Klíčová otázka tedy je, komu současný stav vyhovuje a jak ho prolomit.

 Karel je jednička

Bývalý ministr bez portfeje a žhavý kandidát na jedno z deseti míst ve „vládě“ hlavního města Karel Březina (ČSSD) je v jednom kole. Na domluvenou schůzku přichází o půl hodiny později, a ještě než stačí dopít malou kávu, s omluvou běží na další jednání. „Rozdělujeme si, kdo v zastupitelstvu dostane jaký výbor,“ vysvětluje s oroseným čelem Březina. „Je to teď hektické období.“ Stihnout takový zápřah by skutečně zadýchalo i atletičtější postavy, než je ta Březinova: nedávno jako jeden z jejích hlavních architektů dojednal v Praze velkou koalici ČSSD a ODS a spolurozhoduje o tom, kdo v ní bude partaj zastupovat, a zároveň za ni zasedá v dozorčích radách.

Je to přitom záhada. Během své patnáctileté politické kariéry, ať už jako ministr Zemanovy vlády nebo později jako jeden z šéfů pražské ČSSD, tenhle politik nikdy nepřišel s žádným zajímavým návrhem a ani na vnitrostranických schůzích ČSSD či jejích ideových konferencích nepatří mezi zapamatovatelné řečníky. I přesto ale nyní získal ve stranických strukturách vrcholné politické posty, což mu aktuálně umožňuje spoluřídit milionové velkoměsto.

Tajemství Březinova úspěchu spočívá podle vnitrostranických pozorovatelů především v personální slabosti pražské organizace ČSSD. Zatímco třeba ve Vídni má sociální demokracie sto tisíc členů, v Praze jich jsou jen něco přes tři tisíce, v celém Česku pak necelých pětadvacet tisíc. Získat důležitou funkci tu tedy oproti Rakousku neobnáší nutnost vystavit se tvrdé konkurenční soutěži několika desítek protikandidátů, v níž dotyčný musí jasně zformulovat svoji politickou vizi a obhájit ji proti frontě charismatických soupeřů.

Pozici místopředsedy celopražské ČSSD, z níž se Březinovi otevřela cesta ke snadnému obsazení místa radního, si zajistil díky zisku šéfovského postu sociálních demokratů v jeho domovské organizaci na Praze 15. Na něj ho navrhl jeho kolega ze Zemanovy vlády, exministr zdravotnictví Ivan David, který buňku vedl předtím. „Už jsem to kvůli občanské práci nestíhal. Pan Březina projevil zájem to převzít a nikdo další neřekl, že by se tomu jako on chtěl věnovat na plný úvazek, přišel jsem tedy s jeho jménem,“ říká David. „Navíc je velmi inteligentní.“

Ze 105 členů ČSSD Prahy 15 bylo na klíčové schůzi dvacet pět lidí, převažovali většinou podobně zaměstnaní padesátníci jako pan David či důchodci. Protože Březina neměl žádného protikandidáta, byl bez větší diskuse rychle zvolen. Místo předsedy mu pak automaticky zajistilo přístup na dvousetčlennou krajskou konferenci strany, která rozhoduje o šéfovi celopražské ČSSD a jeho zástupcích. Rozhodnutí, kdo se jimi stane, většinou vzejde z tajných dohod mezi jednotlivými organizacemi, které lze jen obtížně rozklíčovat.

I tady se Březina přihlásil o vedení. Konkurence nebyla o mnoho silnější než předtím sólo v domovské organizaci – na celkem osm postů se přihlásilo jen o několik lidí více – a Zemanův někdejší ministerský benjamínek se prosadil. „Karel byl v opozici výrazná osobnost, kritizoval řadu věcí, co dělala ODS,“ vysvětluje jeden z delegátů konference Miroslav Poche, jaké kvality nakonec rozhodly v Březinův prospěch. „V řadách ČSSD byl v tomhle směru jeden z nejvýraznějších.“

Ve vizích, co dělat s Prahou, už Karel Březina ale tak výrazný není. „Rozšíříme výstavbu sociálního bydlení, zavedeme jízdné zdarma, stejně jako vstup do kulturních institucí pro rodiny a seniory o víkendech,“ vyjmenovává monotónně sliby, kterými jeho strana lákala občany ke komunálním volbám. Očekávat, že se pokusí město změnit například po vzoru Vídně nebo Stockholmu v moderně pulzující metropoli, kde se staví energeticky soběstačné čtvrti, auta jezdí na ekologická paliva a byznys pohání dopředu všestranné zpracování odpadků, asi nejde.

 Černou duši máš

Podle politologů nízká členská základna stran způsobuje, že se k moci a do veřejných funkcí dostávají lidé, kteří by ve větší konkurenci mohli jen těžko uspět. Ať už jde o klientelisty, kteří dokonale ovládají technologii moci, nebo prostě jen nenápadité jedince bez charismatu. Kvůli tomu pak Česko v mezinárodní modernizační soutěži zaostává. Malá vnitřní konkurence zároveň umožňuje vládcům různých stranických území pružně měnit „politiku“. Například pražská ČSSD se před volbami nejen ústy svého volebního lídra zapřísahala, že nepůjde do koalice s ODS – a přesně to o měsíc později udělala.

„Personální slabost stran vede k tomu, že se politika dá snadněji realizovat jako neprůhledný byznys, kdy se v ní obchodují různé ekonomické a mocenské zájmy. A to i za cenu programových otoček,“ říká politolog Kopeček. Díky tomu se pak politika pro veřejnost stává nesrozumitelnou a to lidi od ní ještě více odtahuje. Ostatně potvrzují to i tvrdá data, podle šetření agentury CVVM si tu dvě třetiny lidí myslí, že strany u nás jsou především zkorumpované, a proto jen devět procent z těch, kdo v nich nejsou, by bylo ochotno uvažovat o rozšíření jejich řad.

Vyprazdňování stran samozřejmě není jen problém Česka, jde o celoevropský trend. Jestliže v roce 1990 měli rakouští sociální demokraté 620 tisíc členů a pravicově orientovaní lidovci 670 tisíc, dnes jsou tyto počty zhruba o čtvrtinu nižší. A podobný sešup postihl i sousední Německo nebo Francii.

Na rozdíl od Česka, kde má nejpočetnější ODS kolem třiceti tisíc a menší vládní strany jako TOP 09 či VV jen zhruba tři a půl tisíce lidí, teď každopádně zahraniční partaje reagují na úbytek členů – tedy lidí ochotných se politicky organizovat a angažovat – co největším otevřením se vůči veřejnosti. V Rakousku nebo ve Francii politici lidi opakovaně vyzývají, aby do jejich stran vstoupili, což si dávají i na billboardy. Alespoň částečně to přitom vždy zabere.

„Audit sociální demokracie odhalil na Litoměřicku 175 černých duší.“ „Buňka byla plná černých duší.“ „Na schůzi nedošlo k přijetí černých duší.“ Ze zpráv, které tady politici skrze noviny chrlí na veřejnost, i otrlejší povaha rychle nabude dojmu, že kdyby chtěl člověk náhodou vstoupit do partaje, stane se z něj obratem podezřelé individuum. Proč ale politici tenhle pocit vyvolávají, když by jejich hlavním zájmem mělo být přilákat k sobě co nejvíc lidí?

 Lidem vstříc

V rozhovoru na tohle téma dostane tazatel dřív či později vždy podobné vysvětlení: že by uzavřenost stran mohla být problém a že ji svým chováním sami vyvolávají, si řada politiků dosud neuvědomila. „V agendě, kterou člověk každý den řeší, jsem o tom detailně neuvažoval,“ říká šéf senátorského klubu ČSSD Petr Vícha a rozhodně není s tímto názorem osamocen.

Až na pár novinových esejů a komentářů tohle téma nikdo v Česku podrobněji nerozebíral a stojí i mimo zorné pole různých think tanků. K dispozici tak není žádná analýza, která by problém malé politické organizovanosti zdejších občanů vysvětlovala, včetně popisu, co způsobuje.

Část politiků dnes, jak už bylo řečeno, vysvětluje zabetonovanost svých partají strachem, že otevřenými dveřmi vniknou dovnitř „černé duše“ – tedy falešní členové, najmutí někým jen kvůli dosažení převahy v důležitých stranických hlasováních. „Dostali jsme se do vlády a obávali jsme se, že nás budou chtít využít různí lidé jako rychlý výtah k moci a veřejným zakázkám. Proto jsme si stanovili roční čekací lhůtu na členství, abychom tyhle jevy eliminovali,“ říká například hlavní personalista Věcí veřejných a ministr školství Josef Dobeš.

Jak se ale politici chtějí postarat o to, aby v jejich partajích mohly vyrůst skutečně silné osobnosti, když je od sebe odhánějí? V tomhle většina z nich ve svých odpovědích tápe. „O tom chceme teď diskutovat na naší ideové konferenci, která bude v prosinci,“ říká ministr Dobeš. „Řešili jsme jiné věci jako volby, sestavování vlády. Je pravda, že jestli nechceme stagnovat, což by bylo velmi špatné, budeme muset vyjít lidem víc vstříc,“ říká šéf TOP 09 Karel Schwarzenberg.

Jak přesně by to „vyjití vstříc“ mělo vypadat, však straníci zatím nedokážou konkretizovat. Zdejší politika se tak nachází na křižovatce. Strany se stále bojí nebo říkají, že se bojí otevřít kvůli hrozbě ovládnutí „černými dušemi“. Pokud ale nevymyslí, jak jinak přitáhnout lidi, bude to znamenat jediné: pád do nudy, zkorumpovanosti, stagnace. Hodně přitom samozřejmě záleží na tom, jak silně si o další opravdu hluboké a pozitivní změny řekne veřejnost, respektive jestli se po „křížkovací revoluci“ letošních parlamentních voleb pokusí ovládnout svoji politickou mašinerii i přímým vstupem na scénu.

 


Související články

Politikem? Ne, děkuji!

Připadá mi, že poslední půlrok je doba politické naštvanosti. Možná to začalo dvacátým výročím pádu komunismu, nebo prostě jen u mnohých přetekl pohár trpělivosti. Pro tohle jsme prý klíčema necinkali. Kadence provalených politických afér stoupá a na svět se derou další „čestné“ politické strany, které hledají své ovečky mezi zklamanými voliči těch ...pokračování

Praha 3: Hurdistán a líná opozice

Z pohledu informovaného voliče je situace v této městské části naprosto zoufalá i v porovnání s jinými pražskými obvody. pokračování
reklama