Karel Čapek: Vrch svatého kříže (1925)

Karel Čapek: Vrch svatého kříže (1925)

Zcela náhodou jsem objevil realisticko-poetický popis z pera Karla Čapka vzpomínajícího Vrch svatého Kříže, dnes častěji známý jako Parukářka.

Karel Čapek: Vrch svatého kříže

Spíše se na něj doptáte pod profánním jménem Žižkovských pecí; ale nejsou tam ani pece, ani kříž, ba ani židé; je tam jen nevalná tráva, vykotlané a rozežrané svahy a hlavně žižkovský lid. Je to nahý, sedraný a příkrý hřbítek, tak trochu lomy, trochu dětské hřiště a v pozdních hodinách ledacos jiného; na jedné straně uzavírají obzor Olšanské hřbitovy, jež se svými topoly a cypřiši a kupolemi hrobek a věžičkami vypadají hodně jižně a poeticky; pod nimi zapomenutý Olšanský rybníček, zátoka slizu s vodou zelenou jako horské pleso a hustou jako smetana. Dokola dole Žižkov, černý, očadlý a loupající se, daleko na obzoru Hradčany, odtud opravdu neskutečné a jen tak symbolicky nadechnuté; a tuhle na druhé straně temného údolí zelený Vítkov, masivní hranice žižkovské nádrže. A vzadu uzavírá kopec tajemně zazděná zahrada kapslovny, odkud třaskají rány jako ve věčně válečném pásmu.


Pro starousedlíky je to Křížek, pro mladší generaci už jen Parukářka, foto: Irena Kopecká (1976)

Ve dne jsou tu děti a draky, děti s luky z deštníkových drátů a děti s kartami; mládenci s hlavou položenou na klíně své milé a tváří zakrytou čepicí; milá sebou ani nepohne v tichém uznávání mužské svrchovanosti. Matky ze Žižkova spravují prádlo nebo suší houby; mladí tátové zdola vynášejí na loktech své haranty; staří strejci si sem se svou fajfkou a sedí nehnutě nad široce rozlezlou čadící Prahou. Vyčouhlý hoch hraje na harmoniku tak koncertně, že by se mohl ukazovat;Kolem něho kruh mládenců na břiše, huby opřeny o pěsti, se nehnutě oddává divokému a vzlykavému vrkání, jímž koncertující mládenec opřádá tenoučkou melodii. Veliká, ohromně těhotná žena stojí nehybně proti nebi jako barbarský monolit.

Na rozrytých a vylámaných svazích, na terasách šutru a neřádu, na výspách z plechovek a sutek rostou dřevěné baráčky stlučené z latí a prkének a starého plechu a papíru; nové lidské příbytky, typ 1924, snad ještě o něco bídnější než jinde, protože tu není ani dlaň půdy, na které by se vypracoval záhonek. Domácí páni kutí něco kolem svých budek a navážejí na kolečkách kamennou drť v marném úsilí zarovnat drobící se svah. Červené a modré peřiny v oknech, mnoho dětí a ječivý ženský křik. Jen docela na temeni se udržel lidový park: úhor bez jediného stromečku, sporá a tuhá tráva mezi rezavým pískem, ale ještě dost, aby tu se soumrakem polodětští milenci zdola usedali, jak se říká, na zelený lajntuch. A v noci, v noci tu člověk nemá co dělat; je to místo poněkud špatné pověsti.
 
Tam dál, až za kapslovnou, jsou za drátěným plotem zahrádky železničních zřízenců;každá je jako dlaň, ale je tam dost místa pro kapustu a slunečnice, ohnivé řeřichy a begónie a jiřiny a takovou jakousi bednu s okýnkem, z níž čouhá plechová roura; nu ano, v těch bednách se patrně bydlí. A kde je trochu vylámán svah, postaví se z prken bouda a natře se růžově nebo bledě modře a je to; zas jedna rodina má střechu nad hlavou. A ještě dál, na posledním výběžku hřbetu, je skuteční dlouhá a smutná kolonie, a za ní písečná končina, podobná povrchu měsíce, rozrytá maličkými horstvy a krátery, na jejichž dně zahnívají zelené rybníčky. Tady už opravdu je sám kraj města; na kost obnažená a zraněná půda městských terénů přechází náhle ve sličnou a mírnou oblast obdělaných polí.
Lidé, kteří jdou ještě dále nežli sem, do některé z těch samot, rozdrobených podle cest, jsou tiší a umdlení, trousí se po jednom s uzlíčky, ve kterých si ráno nesli do práce oběd, a ztrácejí se v polích, dál a pořád dál, až tam kam nedohlédneš a nikdy snad nedojdeš.
Musíš jít moc dlouho zpátky, aby ti zase zacinkala červená tramvaj periférie.
reklama